† 23. 06. 2009 | kód autora:
uHiA venku svítilo slunce, vše se zdálo tak jasné a veselé...a ve mě bouře lámala stromy a kapky kyselého deště rozrývaly zašlý lak na dřevěných židlích...
Sotva se první bouře zklidnila a z orkánu se stala pohoupouhá vichřice, ještě dřív, než stihla vyschnout ta nejmenší kaluž na blátivém chodníku, už tady byl další nesnesitelný orkán, jež devastoval vše, co zde tak složitě vyrůstalo a vzpamatovávalo se z prudkých průtrží mračen a všemožných katastrof. To vše je rozmetáno po okolí, domy, to jediné zázemí zdejšího stereotypu, jsou rozemlety na červeňoučký písek a jediná památka, co po nich zůstala, jsou odhalené základy.
Ach, jak bolí pohled na tu ještě před chvílí zářící krajinu! Jak zničeně teď vypadá... Najde znovu sílu na svou nápravu, která zas stejně bude jednoho dne zničena? A bude mít vůbec někdo chuť tu sílu hledat? Má vlastně ještě někdo o tuhle krajinu zájem?
† 23. 06. 2009 | kód autora:
uHiJe velice zvláštní, jakým způsobem uvažují lidé v budově Gymnázia a SOŠ Orlová. Udajně totiž na jednoho z žáků spadl kus omítky (možná to nebyla jen omítka a připletl se i nějaký kousek cihličky) a poranila mu páteř tak, že byl jistý čas v nemocnici.
Od maturantů (gymplem nejvíce poznamenaných žáků - jak taky ne, když v tomhle ústavu už otročí 4, ne-li 8 let...) vzešel nápad na protestantivní akci klíčící právě v této příhodě. A tak se stalo, že v tomto roce už druhý pátek třináctého se v katakombách gymnázia začali davem protloukat ozbrojenci v helmicích. Je zajímavé, že většině profesorů snad ani nedošlo, že je to protes proti úrazům z padajícího stropu školy. Soudím tak z jejich konstatování: "Aha, dneska je pátek třináctého..." nebo "Je fain že se bráníte, ale já vás, podle školního řádu, stejně nesmím bít."
Takže dnes proti učitelům v lavicích nesedí šprtající studenti nebo žvýkající flákači, ale celá obrněná jednotka středoškolsky se vzdělávajících prostestantů.
Co dodat, snad jen že je mi líto těch, co na gympl nechodí, protože je to ústav se vším všudy (a to nezmiňuji minulé akce...) a jak se patří.
3x nazdar - zdar, zdar, zdar!
† 23. 06. 2009 | kód autora:
uHiKdy naposled, jak už to je dávno, co mě vzbudil nával paprsků deroucí se skrz lesknoucí se okno? Jak dlouho už je obloha potažena těžkým povlakem z načernalé vlny?
Místo jemného hlásku co zahřeje u srdíčka jen chřestění ledu a to, co se jeví jako melodie života, je jen praskání a skřípání mrazu. Proč už není smích, co by osladil všední dny? Proč už slunce svítí jen před práh domu, proč už nepronikde dovnitř, aby osvětlil ty zapomenuté kouty plné zaprášených vzpomínek, které jsme se kdysi rozhodli nevyhodit z okna?
Všechno, co bylo kdysi váženo a ceněno, všechno co mělo nějakou citovou hodnotu, co těšilo a nutilo se rozesmát, to je zahaleno tmavým šerem a mlžné světlo jen líně opisuje obrysy minulosti.
Šeď. Nuda a prach, který se lepí na okolí. Zbabělé úhyby očí a znuděné klepání nohou do podlahy, jako by naznačovaly každou vteřinu zmařeného života, který už nám nikdy nikdo nevrátí. Který už vyletěl komínem, stejně jako životy ostatních, těch před námi, ať už rodičů a prarodičů, tatiček a strýčků, novorozenečků nebo obětí nehod, lidí z pravěku či těch, kteří teprve, a kdo ví jestli, přijdou po nás...
Sněhové vločky jako střípky štěstí, jako vzkazy lásky, jako poslední přikázání, čekají až stají, aby mohly dát místo novým, třeba ještě krásnějším. Lenošení světla v záhybech listů a ladné pohyby hladiny - dalo by se říct dokonalost sama, přirozená harmonie a ten ničím nerušený klid, oáza duše...
Vždyť na světě je přeci krásně. Jen to chce občas oprášit úlomky již zapomenutých míst, kdesi tam hluboko, tam zalezlé v dušičkách každého z nás.
† 23. 06. 2009 | kód autora:
uHiTo jsem jednou v hodině IVT (informativní vědy = počítače aneb jak klikat myší po obrazovce) brouzdala netem a našla jeden řetězák... Vzhledem k tomu, jak miluji jídlo, mi tenhle řetězák vyloženě padl do oka...
pečivo - rohlík s čímkoli
máslo - nejlepší buď čerstvé nebo rama
sýr - jakýkoli, sýry přímo zbožňuju...
ovoce - jablko, banán, jahody, maliny, mango...
zelenina - když se k jídlu hodí, tak paprika, rajče
sladkost - asi čokoláda, ale nepohrdnu ničím O:)
nápoj - mix koly, multivitamínu a neslazené neperlivé minerálky
maso - nejradši mám kuřecí, zejména v číně
přílohy - brambory moc nemusím, jinak asi vše
vege jídlo- moc vegetariánských jídel jsem nejedla, ale ta, co jsem měla byla chutná a lehká
oříšky, semínka- oříšky? MŇAM! Jakýkoli druh... semínka taky :) hlavně slunečnice
koření - moc nekořením, stačí mi to tak, jak to kuchař uvaří :)
omáčka - svíčková... O:)
pizza - nevybírám si, ale olivama ani mořskými plody nepohrdnu :)
polévka - na polévky si nepotrpím, jinak česnekačka, rajská, koprová... jakákoli :)
slané - křupky, chipsy, tyčinky... :) všechno je dobrééé
národní kuchyně - česká, italská, asijská... každá v něčem vyniká :)
restaurace - s příjemným prostředím a ještě příjemnějšími lidmi... nemám oblíbenou restauraci
Představa, že oběd dostanu až za tři hodiny mě deptá... :( Nevím, kdo takhle "inteligentně" zařídil školní docházku... Ještě že v aktovce mám klasickou housku se salámem :)
† 23. 06. 2009 | kód autora:
uHiRodina RoDiNa RODINA
Co si představíte pod slovem "rodina"? Rodiče? Sourozence? Širší okruh příbuzných - dědečka, babičku, tetičky, strýčky, bratrance, sestřenky... Nebo snad spíš přátele, s kterými si rozumíte, s kterými trávíte spoustu času a s kterými je vám fain?
Viděla jsem hezký citát - Přátelé jsou rodina, kterou si smíte vybrat sami. Ať se na to dívám jak chci, tak se mi zdá, že na tom bude něco pravdy. Přátelé nás podrží, pomohou a jsme s nimi rádi, protože jsou to naši přátelé, kterým rádi pomůžeme a kterým jsme oporou.
Dá se to samé říct i o rodině? Co vlastně znamená rodina? Je to porozumění, pomoc, pochopení, láska a pohoda? Nebo ji spíš symbolizuje řád, pravidlo, výchova, kárání a tresty? Možná to, možná ono. Kdo to může posoudit? A co se vlastně od rodiny požaduje? Zázemí? Pocit mít se komu svěřit, komu vybrečet na rami, nebo je lepší před nimi radši utíkat, aby pak nenaráželi na naše slabosti?
Upřímně ze srdce závidím těm, kdo si s rodiči mohou promluvit o čemkoli, aniž by to zanechalo nějaké neblahé následky. Kdo ví, možná jsme to právě my, synové a dcery, kdo nutí rodiče aby byli takoví, jací jsou. Možná je to spíš naše než jejich vina. Možná my jsme je naučili se tak chovat, možná my jsme jim ukázali, že demokracie není správná volba, že pořádek udrží jen diktatura. Možná si za tohle všechno můžeme sami, v nějakém období, kdy jsme si mysleli, že máme vlastní hlavu a že máma s tátou už nad námi nemusí držet ochrannou ruku a že nám ta ochranná ruka brání ve výhledu na slunce. Možná jsme je my sami změnili, ale dá se to vzít zpátky? Dá se s nimiještě vycházet? Být s nimi jako přátelé, ne jako hierarchická miniatura egyptského státu, kdy panovník může vše a otrok nic? Můžeme s nimi mluvit jako rovný s rovným, bez strachu z trestu a otevřeně? Jako přítel s přítelem?
A byla by to vůbec potom ještě rodina???
† 23. 06. 2009 | kód autora:
uHiRodina RoDiNa RODINA
Co si představíte pod slovem "rodina"? Rodiče? Sourozence? Širší okruh příbuzných - dědečka, babičku, tetičky, strýčky, bratrance, sestřenky... Nebo snad spíš přátele, s kterými si rozumíte, s kterými trávíte spoustu času a s kterými je vám fain?
Viděla jsem hezký citát - Přátelé jsou rodina, kterou si smíte vybrat sami. Ať se na to dívám jak chci, tak se mi zdá, že na tom bude něco pravdy. Přátelé nás podrží, pomohou a jsme s nimi rádi, protože jsou to naši přátelé, kterým rádi pomůžeme a kterým jsme oporou.
Dá se to samé říct i o rodině? Co vlastně znamená rodina? Je to porozumění, pomoc, pochopení, láska a pohoda? Nebo ji spíš symbolizuje řád, pravidlo, výchova, kárání a tresty? Možná to, možná ono. Kdo to může posoudit? A co se vlastně od rodiny požaduje? Zázemí? Pocit mít se komu svěřit, komu vybrečet na rami, nebo je lepší před nimi radši utíkat, aby pak nenaráželi na naše slabosti?
Upřímně ze srdce závidím těm, kdo si s rodiči mohou promluvit o čemkoli, aniž by to zanechalo nějaké neblahé následky. Kdo ví, možná jsme to právě my, synové a dcery, kdo nutí rodiče aby byli takoví, jací jsou. Možná je to spíš naše než jejich vina. Možná my jsme je naučili se tak chovat, možná my jsme jim ukázali, že demokracie není správná volba, že pořádek udrží jen diktatura. Možná si za tohle všechno můžeme sami, v nějakém období, kdy jsme si mysleli, že máme vlastní hlavu a že máma s tátou už nad námi nemusí držet ochrannou ruku a že nám ta ochranná ruka brání ve výhledu na slunce. Možná jsme je my sami změnili, ale dá se to vzít zpátky? Dá se s nimiještě vycházet? Být s nimi jako přátelé, ne jako hierarchická miniatura egyptského státu, kdy panovník může vše a otrok nic? Můžeme s nimi mluvit jako rovný s rovným, bez strachu z trestu a otevřeně? Jako přítel s přítelem?
A byla by to vůbec potom ještě rodina???
† 23. 06. 2009 | kód autora:
uHiŽivot - originál či těžká parodie? Těžko říct, život je založen na paradoxních akcích a reakcích... A neříkejte, že nejste obětí pradoxních tornád!
Jistě si na nějaký vzpomenete, určitě jste již prohodili nebo alespoň slyšeli své známe vzkřiknout onu známou větu: "Murphy, PROČ!!!"
Na čem se jistě shodnem je fakt, že život lidí na planetě Zemi má opravdu velice daleko k americkým slaďákům s happy endem, (Stejně všichni umřeme!)
† 23. 06. 2009 | kód autora:
uHiNeustálý pocit méněcennosti, jež roste v nesnesitelné rozměry, stále užírá úspěch mého počínání. Nedůvěra v sebe samu, strach z vlastní osobnosti a nesmiřitelnost s mou realitou mě pronásledují jak stín kaldouc mi do cesty překážky. Čím více světla, čím více slunce, tím větší a výsměvnější stín mám za svými zády. Tím větší hraju hru, tím více utíkám. Jsem štvána vlastním svědomím, vlastními pocity, které mě chtějí zahnat do stínu stromů, hnát dál a dál, až za obzor, tam , kde slunce nikdy nevyjde.
Že se mám bránit? Zkuste zahnat lva mouchou! Pak chcete popadnout dech, chvíli pauzu. Rozhlédnete se kolem a - co nevidíte. Uschlé stromy, rozpraskaná hliněná zem, jen tu a tam chomáček uschlé trávy.
† 23. 06. 2009 | kód autora:
uHiHlava v oblacích, jak bouřky, tak černé. Omotávají myšlenky a smáčí jejich lesk, který se zdá být tak matným, tak zašlým, jak by nikdy neexistoval. Tóny z tvého gramofonu, co hraje jen tak krok sun krok, aby zas jednou po sto letech zvířil zdejší zaprášený stereotyp, se pnou k nebi jako šlahouny břečťanu. Na samé hranici tamního a zdejšího světa se ztrácí, mizí a těžké jak podvečerní svědomí padají k zemi. Dopadnou a žár je změní na bílý popel z kterého za pár chvil vykoukne hlavička černé labutě. Pírka, hedvábně jemná, schová pod roušku napětí a pohledem čeří křišťálovou hladinu ve které odrazem uvidí okvětní plátky černé růže, toliko vybledlé že snad ani tmavší barvy není. Skromný pohled na protější břeh, snad by chtěla být víc, snad by si chtěla připomenout, čím není. Lehká jak křídla vážky, krásná jak úsměv toho, kdo prve ochutnal štěstí, jemná jak slůvka milenců, nóblesní jak dáma v renesančním klobouku. Ach, jak moc touží přejít na druhý břeh! Jak moc si přeje být tou druhou! Po pár pokusech již nemá naději. Znenadání, a to vždy, ji prudký proud, nenadále se vynořící z temných hlubin její duše, odnese zpět. Na rozloučení jí ještě daruje posměšek s libým gustem povýšenosti. Zas zpátky, zas na dně, zas sama...
_
"Odmítám tě dál poslouchat, dej mi pokoj!" Buch, rána dveřma, div že nerozbořila dům. Už je pryč, pomyslela si a znova se zvolna uložila do svých snů. Letmě se rozhlédla po okolí. Útes, dosti vysoký, pod ním moře trnových růží, nebe chytá šedavý nádech - to bude tím, jak jej lechtají paprsky měsíce. Koruny listnatých stromů šumí serenády sladké jak lžíce medu. Po sametovém trávníku, majestátně a úctyhodně jako král, avšak zlehka a opatrně, tak, že se ani lístek nepohne, tak oddaně k ní kráčí smetanově bílý jednorožec. Žije pro ni a doufá v její návrat. Ona je však slepá, nevidí jeho city, nemůže jim porozumět. Tančí v lesku jeho očí a rozsypává kolem jeho sny a naděje. Natřásá se jak víla uprostřed těch cucek a cárů jeho duše, tančí a usmívá se. Srdce oddaného, jak by proťato bylo při každém pohledu na ni. Touží, chce říct, chce povědět! Avšak nemohouc jen mlčí a občas slza ukapávající z jeho očí zlomí pod sebou stéblo trávy.
Každý jednou vzlétne ... až pak mu utrhnou křídla!
† 23. 06. 2009 | kód autora:
uHiKdo by se netěšil do školy? Odpověď zní: všichni teen... :)
Ale i tak vám mohu popřát úspěšný školní rok a miliony veselých historek. Když už jsme u těch historek...
...můj první školní den stál taky za to. A vsadila bych se že ne jen můj. Ve škole jsem byla jako každý jiný školní den již před sedmou hodinou. Obvykle v tuto dobu jsem ve třídě mezi prvími třemi. Dnes ale situace předčila mé očekávání. Ve třídě již seděly a hojně debatovaly dvě tlupy mých spolužáků. K mé upřímné radosti jsem zjistila, že místo, na kterém jsem měla v plánu sedět mi přes všechny trable drží má nejlepší kamarádka. Díky bohu! Ostatní později příchozí však už takovou radostí neoplývali. Ba naopak. Poslední příchozí po analyzování momentální situace a po zaregistrování volných míst usoudil, že bude nejlepší, když vezme celou věc do svých rukou a již sesazené a s životem smířené dvojičky rozesadí. Toto počínání však neskrývalo pozitivní ohlas, či spíše se obrátilo v nevrlé vrčení a vlnu odporu zdeptaných teenagerů. Nu, ale aspoň dobrý pokus. :)
Z posledních zkušeností tedy mohu usoudit, že "boj o místo" může být pln napětí a dramatu, hádek a snad i pozdějšího usmiřování, ovšem jen v případě, že zmiňovaná "hádka" nepřeroste v boj na život a na smrt. V takovém případě oba zúčastnělí, tedy útočící a bránící se, vyhledají kompromis nebo, a to v druhém a častějším případě, onen bránící se zaujme taktéž pozici útočícího a narušitele od sebe rázně odežene. Tudíž opravdu podívaná jak se patří. :)
Další dvě hodiny proběhly relativně v normě, opět jsme si vyslechli, jak je nebezpečné nosit obuv s volnou patou, že nemáme v areálu školy kouřit, že si nemáme nadávat či jinak psychicky či hmotně škodit a případné újmy na zdraví (zredukovala jsem onen profesorův výčet otevřených zlomenin a protrhlých lalůčků, kterým nás nešetřil) hlásit vyučujícímu a posléze pro jistotu i třídnímu učiteli...
Odpoledne jsem byla rázně zdeptána z našeho rozvrhu, který mi zaručoval, že se domů nedostanu dříve než o půl páte téměř každý den, a také chci poděkovat všem pozůstalým, kteří mi tohoto odpoledne byli oporou. Těm, co to nepřežili půjdu zapálit svíčku. :)
ADIOS!
Copyright © 2008-2010
Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
