... po třech měsících zimního spánku a vyrazíte někam ven, dostanete od života facku, jako by vám říkal, že ty tři měsíce jste snad ani nežili.
Sedím tady - na místě mezi horami a městy - na místě, kde to znám jako svoje boty. Ta elektrárna, která se krčí za mými zády, pořád čoudí a smrdí. Naštěstí je ode mě dost daleko na to, aby mi kazila tyhle nezapomenutelné chvilky. Důl Lazy taky stále funguje a kazí mi ten kouzelný výhled. Jako vždy. Jen té zeleně trochu ubylo.
Je krásná modrá obloha. Je tak krásně plytká a přece neskonale hluboká. Jakoby nabádala, aby byla sepnuta, a přece se oněm poutům s vyloženým nadšením vymaňovala. Snad aby dokázala naši nedůtklivost a pošetilost. Rozesmálo mě to. Lehnu si na záda a prstem rozhrnuju obláčky. Kam asi letí? Jaké nesou poselství? A hle! Jeden z nich právě polkl letadlo, které tudy letělo. Že by další katastrofa? Už to vidím - palcový nápis v novinách na titulní straně: "Mrak polkl letadlo!" nebo "Letecká doprava vážně ohořena letadložravým mrakem!"... Musím se pokárat za tyhle pošetilé myšlenky. Místo trestu ale následuje smích, který snad rozhrnul poslední mráček, který na obloze zůstal. A letadlo už se nemusí bát žádných pažravých strážců nebe...
Narovnám se. Do zad mě začaly píchat kamínky. Kde se tu vlastně vzaly? Přiletěly snad? Ne, to určitě ne. Další bláznivá myšlenka. Vlevo ode mě se cesta šplhá vysoko na protější kopec. Vypadá nebezpečně a dravě. Asi stejně jako tahle poštolka. Hledá si kořist na jednom z polí, kterých je tedy (bohudík) ještě dost. Tak mě napadá - ony poštolky ještě nevyhynuly?
Znova si lehnu. Je tu krásně. Hele! Druhé letadlo! Copak ony nedají pokoj ani v neděli? Věrně kopíruje ještě matně viditelnou linku toho předchozího. Ale teď se jeho linka trochu liší. Je klikatější, jakoby znejistila. Kroutí se a ne a ne si konečně najít tu správnou cestu. Jako by nabádala k zamyšlení, kam vlastně vede ta "naše" cesta. To naše myšlení. Kam to dotáhneme? Je zdevastovaná planeta to pravé, co hledáme a co chceme?
Z rozjímání o pošetilosti mě vyrušil až nějaký starší pán. Kde se tady vzal? Posadila jsem se a zahleděla se do hor. Jsou tak majestátné. "Slečno, stalo se vám něco?" hleděl mi do očí ten člověk. "Ne - ne nic. Heh. Jenom si - tady píšu." zmohla jsem se na odpověď a donutila tvář, aby se zdeformovala do jakéhosi útvaru, kterému by se s trochou dobré vůle a velkou představivostí dalo říkat "úsměv". "Tak to je v pořádku." oddechl si a odešel svou cestou. Chvíli jsem jen tupě zírala. Tak oni ještě existují nesobečtí lidé? Měl o MĚ starost. Zajímavé. A to mě ani nezná. Napomenula jse se, že beru svět příliš černě.
A hele! Tady jede cyklista! Projel kolem mě bez sebemenšího zájmu. Holka rozlapená na cestě uprostřed dědiny v rozervaných gatích asi nepřitahuje moc pozornosti. Popojel o pět metrů dál a zastavil se. Rozhlédl se po okolí a šlo vidět, že mu krajina vyrazila dech - asi jako mně. Za chvíli odjel. Možná spěchal. Nebo nechtěl rušit nostalgickou náladu jedné puberťačce? Těžko říct.
Lidi tady mě mají asi za blázna. Při představě, co si o mě myslí, jsem se rozesmála. Vítr mi do hlavy přinesl další myšlenku: zavolali už psychiatra? Přece jenom - zkuste si to představit - puberťačka v otrhaném a značně obnošeném oblečení se válí po zaprášené "asfaltce" a čas od času dostane z ničeho nic záchvat smíchu - to je hodno psychiatrické léčebny. Zase se musím napomenout! Na tohle přenádherné místo sebekritika nepatří. Co to ale slyším?! Sanitka! Houkající sanitka! "Už si pro mě jednou..." napadlo mě. Nemám už sílu na další výtky a tak propadnu do tlumeného záchvatu smíchu...
Odložím tužku i papír a zachumlám se hluboko do vesty. Fouká ledový vítr. Nezlobím se- dodává krajině nezaměnitelnou atmosféru. Kamínkem vpisuju na asfalt čáry. "Co to bude" ptá se telepaticky žížala, která sem od někud dolezla. Sama vlastně nevím. Zamyslela jsem se. Vypadalo to jako písmeno "J". "Je to začáteční písmeno jména mého... kamaráda." Pochopila to žížala? Nebo byla moje odpověď pro ni zbytečná a stala se jen přínosem oxidu uhličitého pro blízký trs trávy? To se už asi nedozvím. Tak či onak, dokreslila jsem vedle toho záhadného písmena srdíčko...
Rozloučím se se svou novou kamarádkou a odjedu pryč. Pryč - do jiného světa. Domů...
Ptáte se, jestli jsem blázen? Tak na to vám radši neodpovím. Vlastně ani já sama to nevím. Jistě ale vím jen jedno, co jsem. A vím to jistě - jsem šťastná...
...a zamilovaná...